Profesorka Petrohradské státní univerzity, doktorka filologie a biologie, vysvětlila, jak jsou jazyk a mozek spojeny.

Proč komunikace není hlavním úkolem jazyka, proč je pro mozek nebezpečné odkládat práci na poslední chvíli a proč je tvrzení, že nervové buňky nejsou obnovovány, dávno zastaralé?

O tom všem hovoří profesorka Petrohradské státní univerzity, doktorka filologie a biologie, představitelka moderní vědy v Petrohradě Taťána Černigovská.

To, co nás obklopuje, je výtvorem našeho mozku?

Bohužel mozek je dnes módní záležitostí a jeho funkcemi se zabývají lidé, kteří jsou vědě vzdáleni. Myslím, že je to proto, že chceme vědět, kdo jsme. Není nic složitějšího než mozek, vůbec si to nedokážeme představit. Již několik let jsem ohromena větou akademika Vladislava Lektorského „Mozek se nachází ve světě a svět se nachází v mozku.“ Jaké důvody máte k tomu, abyste věřili, že všechno, co vidíte, není produktem vašeho mozku? Pro osobu s halucinacemi jsou její vize stejnou skutečností a není možné jí dokázat, že to tak není. Věta Lektorského je nebezpečná – není totiž jasné, jak se z toho dostat ven. Takže je lepší nemluvit o tom na noc.

Jsou lidé vládci planety?

Myslíme si, že jsme pány přírody, nejlepší na Zemi a že jimi také zůstaneme. Ale ve skutečnosti tu jsme teprve krátce, například ve srovnání s delfíny a jejich neuvěřitelným mozkem, který je ještě daleko složitější než ten náš. Oni tu jsou už 60 milionů let a my teprve 250 000, což není ani milisekunda na škále evoluce, takže není na co být pyšný. A to nikdo netvrdí, že to je konec evoluce. Není jasné, kam se budeme ubírat: budou-li to kyborgové, což je velmi pravděpodobné, anebo biologické bytosti, a pak je očividné, že rozvíjet se bude mozek. Ne uši.

Člověkem se rodíme, nebo stáváme?

V roce 1970 byl natočen film „Divoké dítě“ geniálního režiséra Françoise Truffauta. Zachytil skutečný příběh: byl objeven osmi až desetiletý chlapec podobný člověku, ale tak docela jím nebyl. Takové lidi nazýváme „Mauglí“ a máme tím na mysli, že se rozvíjeli mimo lidskou společnost a jazyk.

Hlavní otázka tohoto filmu zní: člověkem se rodíme nebo stáváme? To znamená, zda je nutné pro to pracovat, nebo tento status získáme na základě toho, že se narodíme? Nebudu vyprávět děj filmu, který nekončí dobře; jsme totiž uzpůsobeni tak, že určité procesy musí proběhnout v určitou dobu. Týká se to jazyka, ale i všech ostatních funkcí.

Před několika lety jsem byla v pořadu „Škola zlomyslnosti“u dvou dračic –Taťány Tolsté a Duni Smirnovové. Druhá se rychle vytratila, ale bojovná Taťána Nikitična řekla velmi moudrou věc: „Srovnejme genom s kávovarem, který je už váš a stojí v kuchyni.

Ale aby fungoval, musíte: a) nalít vodu; b) nasypat kávu; c) stisknout tlačítko, jinak se nic nestane. Uhodila tím hřebíček na hlavičku: pokud jsou geny špatné, nemůžete nic dělat – smůla je smůla. Ale pokud jste se narodili a jste v pořádku, není to ještě všechno, musíte se, abyste se stali člověkem, dostat do společenského a jazykového prostředí, a to včas. Co je to „včas“? Je to samozřejmě nepřesný koncept – lepší je, když se to stane před třetím rokem, a nezbytné do šesti. Existují tu dva hráči: geny a zkušenosti, které umožní, anebo neumožní vrozené schopnosti realizovat se. Můžete se narodit jako Mozart, ale nikdy se jím nestanete, pokud…

Ale co společný genetický mechanismus pro všechny lidi?

Nyní je na zemí zhruba 6000 jazyků, které se jeden od druhého více či méně výrazně liší strukturou, ale spojuje je společný genetický mechanismus, který umožňuje každému zdravému dítěti zvládnout svůj rodný jazyk. Jeho mozek musí udělat obrovskou práci – rozluštit nejkomplexnější kód.

Dítě se dostává do jazykového prostředí a musí je dekódovat, mozek píše sám sobě učebnici a my bychom dali nevím co, abychom viděli, jak to ve skutečnosti probíhá. Pokud by se nám to totiž podařilo, výchova a vzdělávání by se změnily.

Veškeré úsilí kognitivních věd je v současnosti zaměřeno na pochopení toho, jak to funguje, protože na tom závisí vše ostatní. Ten, kdo vyhraje tuto hru s mozkem, dostane všechno najednou. Ale nemyslím si, že je to možné.

Existuje gen paměti?

Člověk má obrovské množství genů, které pracují pro mozek, jmenovitě pro něj, protože právě on je výsledkem celé evoluce. Existuje mnoho hloupých knih a spekulací na toto téma: lidé hledají gen paměti, myšlení, ale to je vše nesmysl, každý, kdo má alespoň základní vzdělání, chápe, že takové složité věci nemohou být spojeny s jediným genem.

článek pokračuje na další stránce…