V asijských receptech se objevuje jako pružná, tmavá houba s jemně masitou strukturou. V české přírodě ji známe především jako jidášovo ucho. Pod označením Mu Er se však mohou skrývat různé druhy rodu Auricularia, nikoli vždy přesně ta samá houba.
Podobnost proto není náhodná: všechny tyto houby mají typický ušní nebo lasturovitý tvar, rostou na dřevě a po usušení se dají znovu hydratovat. Rozdíly mezi nimi ale začínají u druhu, pokračují přes původ a končí u kulinářského i doplňkového použití.
Co označuje jidášovo ucho
Jidášovo ucho je tradiční české označení houby, která se v odborném názvosloví spojuje především s druhem Auricularia auricula-judae. Vyrůstá na kmenech a větvích listnatých stromů, často na bezu. Plodnice bývají hnědé až tmavě hnědé, pružné a na dotek připomínají tenkou chrupavčitou tkáň.
V kuchyni se používá čerstvé i sušené. Po namočení několikanásobně zvětší objem, získá výraznější pružnost a dobře se hodí do polévek, směsí, omáček nebo zeleninových jídel. Její chuť není silná; cení se spíše textura, která zůstává příjemně křupavá.
Výživově jde o houbu s obsahem vlákniny, bílkovin a minerálních látek. Přesné složení se může lišit podle druhu, substrátu, stáří plodnice i způsobu zpracování. Do jídelníčku může zapadnout podobně jako jiné jedlé houby, například Shiitake, ale nelze automaticky přenášet vlastnosti jednoho druhu na druhý.